Jak cię złapią, to znaczy, że oszukiwałeś. Jak nie, to znaczy, że posłużyłeś się odpowiednią taktyką.
Byla by taková bytost schopna zločinů, z jakých ji podezřívají?“
„Zločinci své nízké činy skrývají za všelijaké masky, důstojný otče. Nikdy se vám nezdálo, že póza, ve které se vám představuje, je falešná, určená jen k tomu, aby vás zmýlila a zaslepila?“ „Uvažoval jsem o tom tak i onak, vždycky jsem však dospěl k závěru, že paní je obětí pomluvy.“ „A nikdy jste neupadl do pokušení prostě se přesvědčit, z čeho vznikají ty pověsti, které nazýváte pomluvami?“ „Jak to myslíš?“ „Mohl jste odhalit tajemství minulosti, když je pro vás současnost tak neproniknutelná. Myslím, zda vás nikdy nenapadlo otevřít hroby pod kostelem a podívat se, je-li tam opravdu těch devět rakví s mrtvolami tajně pohřbených dívek? Odhalená minulost by vám ukázala i současnost v jiném světle.“ „Nikdy by mi nenapadlo rušit klid mrtvých.“ Mezi Janem Ponicenem a jeho mladým chráněncem Janem Kalinou se otvírala hluboká názorová propast. Oba mlčeli, jako by hledali přesvědčivé důkazy, které by je sblížily. „Čas běží, synu,“ přerušil mlčení Jan Ponicenus. „Nesmíme zapomenout na to nejdůležitější: co bude s tebou? Vidím jen jedinou možnost záchrany. Vrátíš se do hostince U tří zelených lip a tam vyčkáš mého posla. Časně zrána se vypravím do zámku a poprosím hraběnku, aby ti odpustila a nedala tě ztrestat, kdyby ses vrátil. Je na tebe velmi rozzlobená, ale má šlechetné srdce, nechá se uprosit. Pak se vrátíš, půjdeš k ní a poděkuješ jí za milost…“ Jana Kalinu to ohromilo. Jeho bledou tvář pokryl ruměnec a oči mu zaplály hněvem. „Ne! Nikdy!“ zvolal. „Nikdy nepůjdu prosit čachtickou paní o milost a nesnesl bych, abyste vy, důstojný otče, před ní prosebně sklonil hlavu…“ „Věděl jsem to, synu, znám tvou prudkost. Nevěřil jsem, že bys zvolil takový způsob záchrany. Už před čtyřmi roky jsem ti marně doporučoval stejné východisko. Ale mluvil jsem o něm, protože jiné není. Bojím se o tvůj život, synu, ale jsem na tebe hrdý. Volíš raději smrt než pokoření.“ 3. Krvavé poselství Svíčka ve svícnu dohořela, bezmocně zablikala a zhasla. Jan Ponicenus nestačil rozsvítit další. Farskou světnicí se rozprostřela hustá tma. Škvírami okenic pronikalo jen pár matných, paprsků. Jan Ponicenus šmátral po nové svíčce a překvapeně naslouchal. „Co se to děje?“ podivil se host. „Celá fara už dávno spí. Jaký se to v nočním tichu rozléhá šum a lomoz?“ „Pst!“ napomenul ho farář a napjatě naslouchal zmateným zvukům, zdánlivě přicházejícím z kuchyně. Ozývalo se odtud bouchání dveří a změť různých hlasů. Pojednou se rozlehl děsivý výkřik. Naslouchající strnuli. Nejprve stáli ve tmě jako zkamenělí, jen co se však vzpamatovali, řítili se ke dveřím. Jan Ponicenus nahmatal klíč, odemkl, otevřel dveře a div se nesrazil se služkou jen tak v hrubé košili, se svíčkou v ruce, která sotva popadajíc dech volala: „Proboha, pane faráři, honem, honem!“ „Co se stalo?“ Odpověď nedostal, ale dovtípil se hned, jakmile se před nimi otevřely dveře kuchyně. Stanuli na prahu jako přimrazeni strašným obrazem. První, co ve světle svíček uviděli, byla paní farářka v noční košili, s rozpuštěnými vlasy a s bosýma nohama. Ležela bezvládně u dveří. Jedna ze služek se nad ní skláněla a otírala jí čelo mokrým ručníkem. „Už jsme dávno spaly,“ vysvětlovala služka, která křísila farářku, „když tu někdo zoufale zabušil na okno, pak na dveře kuchyně a volal o pomoc. Vyskočily jsme z postelí a vběhly do kuchyně. Paní otevřela dveře a tohle děvče, které stálo za nimi se svalilo na zem. To jí tak vylekalo že, náhle vykřikla, zapotácela se, chytila se za srdce a padla jako mrtvá.“ Tu se jejich oči obrátily za služčiným prstem. Teprve teď si všimly postavy, která tam ležela. Krev jim ztuhla v žilách. Bez hnutí tam leželo na břiše nahé děvče, jen trochu přikryté šátkem. Ruka, která asi předtím držela šátek, ležela nehybně u nahého stehna. A celé tělo bylo samá krev, čerstvá, svěží, neustále prýštící z ran. Když přistoupili blíž, obešla je hrůza. Z dívčích tváří byly vyrvány kusy masa, celou hruď měla rozdrásanou jakoby dravčími zuby. „Rychle vodu a čisté hadry!“ vykřikla na služky farářka, kterou už vzkřísili z mdlob. Hned popadla džbán s vodou a poklekla k dívce. Když ty ošklivé rány vymývala, natírala olejem a obvazovala, z očí jí neustále kanuly slzy, naříkavým hlasem neustále opakovala: „Ubožátko, ubožátko…“ „Je to Ilona Harcajová,“ ozval se konečně Jan Ponicenus, „znám ji. Není od nás, ale odněkud z Dolní země. Každou neděli chodila do kostela, ráda naslouchala kázání a pamatuji se, jak krásně zněl v chrámu její zvonivý hlas při zpěvu žalmů. Ubohé děvče!“ Ilona Harcajová se pod dotekem chladné vody a mokrých klůcků trochu probrala. Otevřela oči a plaše se rozhlédla po postavách, skloněných nad ní. Farář jí na čelo položil jemnou, měkkou dlaň, upřel na její utrápenou tvář soucitné, hřejivé oči a zeptal se mírným hlasem: „Kdo tě tak zmrzačil, dcero?“ V kuchyni zavládlo hluboké ticho. Ilona šeptem sotva slyšitelně odvětila: „Hraběnka…“ Zase nastalo mlčení, které přerušil Jan Kalina. Teprve teď si ho farářka a služky všimly. „Důstojný otče, už jste změnil své mínění o Alžbětě Báthoryové?“ Neodpověděl, jen hleděl na nešťastné děvče, na její oči, které se znovu zavíraly, a řekl jakoby sám pro sebe: „Není jí pomoci. Ať je Bůh milostiv její duši…“ Sotva domluvil, zaslechli hlasitý dusot koní, doléhající z ulice. Strnuli, když ztichl před farou a farská vrata se začala otřásat pod ráznými údery. „Otevřete, otevřete…!“ Ječivý, vysoký hlas zněl tak strašlivě, že se všichni, kdo ho zaslechli, mimoděk otřásli. V kuchyni se nikdo nepohnul, aby šel otevřít. „Vyrazit vrata!“ znovu zazněl venku řezavý hlas a už bylo také slyšet skřípění vrat. V kuchyni ještě pořád stáli všichni nerozhodně. Jen na farářovi bylo znát velký neklid. Přistoupil ke Kalinovi a vzrušeně ho vyzval: „Rychle, synu! To jsou hajduci Alžběty Báthoryové! Jestli tě najdou, jsi ztracen! Pojď!“ Chytil ho za ruku a převedl přes dvě síně do své světnice.
|
WÄ…tki
|