Jak cię złapią, to znaczy, że oszukiwałeś. Jak nie, to znaczy, że posłużyłeś się odpowiednią taktyką.
Všechno pro něj přestalo existovat, už před sebou viděl jenom oběť, na kterou se má vrhnout.
„Jsem zeman, vzácná paní,“ řekl kastelán, hrdě vztyčený, „a vyprošuji si, abyste urážela můj stav! Odvolejte rozkaz, který jste dala sluhovi. Na zemana smí sáhnout jen zeman!“ Společenskou síní zahlaholil smích. „Zeman sem, zeman tam! Ficko, ukaž mu nejkratší cestu ze zámku!“ Ficko se napínal ke skoku. Nebude šetřit ani zraněnou ruku. Ať mu třeba bolestí upadne, rozkaz své paní splní dokonale, aby s nim byla úplně spokojená. Vyhodí kastelána tak, že se už nikdy nepostaví na nohy. Ale kastelán, jako by omládl a vrátily se mu síly, vytáhl pravicí zopasku pistoli, levačkou zamával šavlí a v bojovém zápalu se rozkřikl jako kdysi: „Jen pojď, Ficko, mrzí-li tě život! Nakrmím tě olovem, probodnu tě jako prašivého psa!“ Paní úžasem oněměla a Ficko zkameněl. Hleděl do tváře dvojnásobné smrti. A Mikuláš Lošonský odcházel, chráně si ústup pistolí a šavlí. „Není třeba mě z čachtického zámku vyhazovat,“ pověděl ve dveřích. „Odcházím sám a s největší radostí. Není mi ctí zdržovat se mezi jeho zdmi!“ Na dvoře a na ulici se sbíhali kolem něho lidé a on jen beze slova kráčel s pistolí v ruce a s vytasenou šavlí. Ale síla, vybičovaná vzrušením, ho krok za krokem opouštěla. Pistoli zastrčil do opasku a o šavli se už opíral jako o hůl. Měl namířeno na faru, ale síly by mu nebyly postačily ani na těch sto kroků, kdyby mu Jan Ponicenus nevyběhl naproti. Z Ficka se zatím valily bohapusté kletby. „Kastelánovy dny jsou sečteny!“ křičel. „Přísahám, že ho pošlu do pekla, hraběcí Milosti!“ Ficko věděl, že jen takhle trochu utiší rozzuřenou paní, a hned ho napadlo, že by bylo dobře svést její zlost na někoho jiného. Svitlo mu v hlavě, že teď je tady nejlepší příležitost, jak se pomstít kapitánovi. A hned začal vyprávět, že ráno našli dva hajduky i s Eržou přivázané ke stromům. Udělali to panduři, aby vysvobodili Magdu Kalinovou. „A proč napadají moje lidi?“ sršela hněvem. „Nevím,“ ušklíbl se lišácky Ficko, „ale dá se to uhádnout. Kapitán se zamiloval, proto poslal tři své nejvěrnější pandury, aby Magdu osvobodili.“ „Ať sem hned přijde kapitán!“ Kapitán vstoupil s úsměvem na tváři, i když tušil, že se nad ním přežene bouřka. Když pohlédl na zachmuřenou tvář paní a na potutelně se pošklebujícího Ficka, už věděl, co ho čeká. „Co je to za pořádek, pane kapitáne?“ osopila se na něj paní. „Vaši panduři napadají moje hajduky!“ Ficko se vítězoslavně poškleboval. Kapitán předstoupil až před paní. Naslouchal mlčky, neztrácel přitom úsměv, který ji na nejvyšší míru pobuřoval. „Zapomínáte na svůj původ a na důstojnost svého stavu, pane kapitáne, když poddanou vyznamenáváte láskou. Tím, že jste ji vysvobodil, dopustil jste se trestuhodného činu!“ Kapitán mlčel a paní se už neovládla. „Budu si stěžovat u vašich představených.a postarám se, aby vás neminul trest. Zatím vás ale potrestám sama!“ Vrazila mu pohlavek z jedné i z druhé strany. Na tvářích se mu červenaly otisky prstů. I když v něm krev vřela, nepřestával se usmívat. „Od váš, hraběcí Milosti, i rána je pro mě ctí, protože vaše ruce každým svým dotekem mohou jenom poctít muže, v němž rytířské city ještě nevymřely. Jestliže uznáte, že jsem vinen, sám se obžaluji před svými představenými, a než nade mnou vyřknou ortel, složím zbraně a odznaky kapitánské hodnosti k vašim nohám!“ Kapitánova rytířská póza podivuhodně zapůsobila. Tvář paní se vyjasňovala a Ficko se ošíval jako pes na pazdeří. „Nejdřív však prosím, abyste má vyslechla.“ „Poslouchám vás!“ „Vaši nepřízeň, vzácná paní, mohl vyvolat jedině Ficko, trýzněný slepou žárlivostí. Vidím mu do jeho černé duše a vím, co si na mě vymyslel. Obvinil mě, že jsem se zamiloval do vaší poddané a dnes v noci že jsem ji spomocí pandurů vysvobodil.“ Fickovi bylo jako myši, s níž si pohrává rozpustilá kočka. „Ve skutečnosti,“ pokračoval kapitán, „se Ficko sám zamiloval do Magdy Kalinové, která měla opravdové štěstí, že se jí útěk podařil, protože by se nebyla dostala do vašich spravedlivých rukou, ale do moci Ficka, jenž zrovna prahne po pomstě za odmítnutou lásku!“ „Kapitán lže, lže!“ zavřeštěl Ficko. „Je mi líto, jestli moji panduři měli opravdu nějakou účast na této věci. Jsem přesvědčen, že to mohli udělat jenom omylem, stejně ale vypátrám pachatele a co nejpřísněji je potrestám. Váš sluha, vzácná paní, mě ve vaší přítomnosti urazil, proto mi račte dovolit získat zadostiučinění hned tady před vámi.“ „Kapitán lže, lže!“ křičel Ficko. „Aby na mě nepadl ani stín podezření, vzácná paní,“ hovořil kapitán dále, „odpusťte, že vás zaneprazdňuji svými soukromými záležitostmi. Posuďte sama: jsem ženatý, v Prešově mám roztomilou ženu a čtyři krásné děti. Byl jsem nejšťastnějším člověkem, dokud jsem nedostal rozkaz, který mě vytrhl z rodinného kruhu. A teď je mým jediným přáním, abych se mohl vrátit k rodině. Mám snad zradit svou ženu a děti a poskvrnit svou čest a jméno s poddanou?“ „Lže, lže!“ řval Ficko. Kapitán cítil, že je pánem situace. Odvrátil se od paní, kterou si přesvědčivým výstupem zase naklonil, a mrazivě pohlédl na Ficka. „Ficko, tvou povinností je mlčet, když mluví zeman, a držet jazyk za zuby, i kdyby třeba lhal.“ A přiskočil k němu s koňským bičíkem v ruce: „Naučím tě móresům, jak se máš podruhé chovat k zemanovi!“ A šlehal ho, kam se dalo. Ficko skákal jako pominutý, na tváři mu od biče nabíhaly tmavé pruhy. Krev v něm vřela, zlost ho div neroztrhla, ale neodvážil se bránit. Paní se smála. Nakonec důkladně a štědře zpráskaný Ficko uznal, že bude dobré chránit si kůži. Protáhl se dveřmi. Tvář mu hořela a z bolesti a pokoření skřípal zuby. Imrich Kenderessy přistoupil k paní: „Prosím za odpuštění, vzácná paní, že jsem nedovedl mávnout rukou nad urážkou a hlavně nad tím, jak se Ficko ze samé zlosti snažil zbavit mě vaší vzácné přízně.“ „Líbíte se mi, kapitáne,“ usmála se.
|
WÄ…tki
|